Eithné

MraÄ?na inkoustové barvy se pÅ?evalovala po nebi a moÅ?ský pÅ?íboj a hÅ?mÄ?ní shůry pÅ?ehluÅ¡ovalo rychlé kroky. ObÄ?asné zablýsknutí žalovalo na dívku v bílých Å¡atech, že jde sama rozvášnÄ?nou noÄ?ní krajinou.
Po tváÅ?i jí stékaly slzy, vždyÅ¥ rozdrásané bosé nohy a na kusy rozedraná duÅ¡e jí byly dobrou záminkou. Dnes ji neutÄ?Å¡ovaly myriády nebeských oÄ?í když pohlédla vzhůru, dnes ji pod svou ochranu zahalila havraní kÅ?ídla.
Havran.To je pomoc i smrt. Havran nám pomáhá hledat sebe sama, aÄ? ta cesta Ä?asto vede do pekel. Miluji Havrana horoucí nenávistí.
MÄ?la neuvÄ?Å?itelný strach.
TÄ?žko Å?íct, Ä?eho se bojí sebevrazi. Ale ona strach mÄ?la, neskuteÄ?ný živoÄ?iÅ¡ný strach, který jí nedával možnost rozhlížet se kolem sebe.
Její mysl se opájela myÅ¡lenkami, jaké vÅ¡echno mohlo být, a topila se v tÄ?ch pÅ?edstavách Ä?ernÄ?jších než nejtemnÄ?jší noc.
TemnÄ?jší než tma
má barva se tváÅ?í.
Za tÄ?ma zdma
Ä?erÅ? s Ä?erní se páÅ?í.
MyÅ¡lenky jí skákaly z jedné na druhou, ze chvil, kdy byla Å¡Å¥astná, do pÅ?ítomnosti a zase zpÄ?t. Tma jí dávala zapomenout na chvíle smutku i nadÄ?je, noc jí vyprázdnila mysl a dovolovala melancholii, aby ji zaplavila.
Vylézt na skálu. Jak prosté... Nebyla na ní poprvé. PokoÅ?ila ji jako spousty jiných, na vÅ¡ech stála vždy hrdÄ? a usmívala se na chlapce, kteÅ?í ji tam doprovázeli. Jindy byla hrdá, že dokáže to co oni, že jí nedÄ?lá nic takového problémy. Když lezla nahoru, bála se - pokaždé. Jejího tÄ?la se vždy zmocÅ?ovala podivná euforie z toho, že by mohla spadnout, a z blízkosti smrti se jí toÄ?ila hlava. StaÄ?ilo by, aby se oddrolil kámen, který ji dÄ?lil od pádu do propasti pekel, staÄ?ilo by, aby jí podklouzla noha. StaÄ?il by byÅ¥ kraÅ¥ounký zkrat v jejím vÄ?domí, otázka, co by se stalo, kdyby se pustila, a ona by mohla zemÅ?ít.
Na kolika takových útesech již stála? Skály tyÄ?ící se do výšky jako strážci Ä?ehosi nadpozemského, kteÅ?í Å?íkali ne, dál už nesmíš.
Ale dnes neÅ¡la pouze pokoÅ?it další skálu, okrást ji o její panenství a neposkvrnÄ?nost, s jakou se tyÄ?ila nad okolím. Dnes Å¡la... kam vlastnÄ??
Co chtÄ?la uÄ?init?
Možná se chtÄ?la jen hádat s vÄ?trem a prát s bouÅ?í, možná se jen chtÄ?la poklonit monumentálním nebesům. Když byla menší, dÄ?lávala to. PÅ?átelé se na ni dívali divnÄ?, když beze slova odeÅ¡la pryÄ? a pak se vracela se zasnÄ?ným výrazem. KlanÄ?la se bohům, klanÄ?la se Gaie, klanÄ?la se pÅ?írodÄ? a slunci. Nikdy o tom nemluvila, ale to bylo vÅ¡e, co kdy uctívala. Rudý kotouÄ? slunce a hvozd, to jí staÄ?ilo k tomu, aby se cítila Å¡Å¥astnÄ?.
Dívko...
Kam kráÄ?íš?
Za jakým pÅ?eludem?
Anathema sit.
Vita brevis, ad majorem dei gloriam.
Skála se pÅ?ed ní tyÄ?ila jako Ä?erný náhrobek, který jí snad bude patÅ?it.
Ne, nebyla vysoká ani obtížná, dalo se na ni vystoupit. A ona stoupala, chtÄ?la mluvit s Havranem.
Kdo to kdy pochopí?
Bílá silueta na skalním útesu marnÄ? zdvíhá paže vstÅ?íc kvílícím nebesům, marnÄ? kÅ?iÄ?í. Její slova umírají pÅ?íliÅ¡ záhy, než aby je kdokoliv jiný slyÅ¡el.
â??ChtÄ?la jsem žít, Havrane! Slyšíš mÄ?? ChtÄ?la jsem žít!
A ty? ProÄ? jsi mi provedl to vÅ¡echno? ProÄ? jsi chtÄ?l, abych v tobÄ? vidÄ?la pÅ?ítele, když jsi jím nebyl? NauÄ?il jsi mÄ? cenit si lásky a nauÄ?il jsi mÄ? cenit si pÅ?átelství. Ale já zjistila, že pÅ?es vÅ¡echnu mou snahu mÄ? lásky i pÅ?átelé opouÅ¡tÄ?jí! A já trpím, Havrane! To je to, co jsi chtÄ?l? Abych odeÅ¡la za ženou, kterou jsem nevÄ?domky zabila?!
Pomsta je straÅ¡livá, Havrane! Vím, že se mstíš! Jsi horší než nejhorší kat, Havrane,â?? zmÄ?nil se její hlas v pouhý Å¡epot, který témÄ?Å? neslyÅ¡ela už ani ona sama.
Bílá silueta klesla na kolena a když pocítila drobné kamínky zarývající se jí do masa, ulehla na bok.
Co má teÄ? dÄ?lat? Bohové ji opouÅ¡tÄ?jí. Tak co má dÄ?lat?
Snad skoÄ?it dolů, do moÅ?e, a ukonÄ?it tak vÅ¡echno, o Ä?em kdy snila. Ale... Když se chce Ä?lovÄ?k zabít, stále doufá, že bude znovuzrozen a že dostane novou Å¡anci. NevÄ?Å?ila, že by pÅ?ežila pád. Když držela v ruce nůž, byla nadÄ?je, že ji nÄ?kdo najde dÅ?ív, než její mysl odejde k vÄ?Ä?nému odpoÄ?inku bez laskavého rána, bez ranní rosy a mlhavého oparu nad letní loukou, bez tÄ?ch, které stále milovala, aÄ? již dávno odeÅ¡li pryÄ?.
Co má teÄ? dÄ?lat?
Není tu nikdo, kdo by jí poradil.
SestÅ?iÄ?ko? Kde jsi, když tÄ? potÅ?ebuji?
Å pinavý a unavený úsmÄ?v do bouÅ?livého poÄ?así jakoby nepatÅ?il a pÅ?esto se na nehezké tváÅ?i objevil. Na dobou krátkou, ale upÅ?ímnou.
AlespoÅ? nÄ?kdo bude litovat.
Bílá skvrna se zvedla ze zemÄ?, zplihlé vlasy odhrnula z oÄ?í a vydala se k okraji útesu.
Když umÅ?ít, tak skokem, pádem z obrovské výšky. Bude to krásné...
SkoÄ?it? Neskákat?
To vÄ?dÄ?t...
A blesk ozáÅ?il moÅ?skou hladinu a ona v tu chvíli uzÅ?ila pravdu, o pÅ?írodÄ? a o svÄ?tÄ?, ucítila dotek mystiÄ?na a to bylo víc, než kdy Ä?ekala.
AÄ? si slíbila, že kÅ?iÄ?et nebude, kÅ?iÄ?ela.
Naposledy mÄ?Å?ila síly s živly, kdo je silnÄ?jší, zda její hlas Ä?i jejich Å?ázení.
Vae victis.
Už nikdy se nedozvÄ?dÄ?la, kdo plakal, když ji naÅ¡li. Už nikdy se nedozvÄ?dÄ?la, komu - a jak dlouho - poté chybÄ?la. Milovali ji ti, které milovala ona? Milovali ji její pÅ?átelé?
Vae victis.
BÄ?da poraženým.
BÄ?da jí.